Přestože Alena Santarová Vančurová prožila téměř celý svůj život ve vile v ulici Vladislava Vančury, dnes má „svou“ ulici na horní Zbraslavi.
Na rodinu Vladislava Vančury kdysi zavzpomínal spisovatel Josef Toman: „Byl jsem okouzlen prostředím, ve kterém Vančura žil… Jaká harmonická rodina! Pevný muž, jemná a hluboce vzdělaná žena a tehdy malá, roztomilá žabka Alenka, světelný paprsek v rodině. Bylo tam u nich vlídno a dobře. Sídlila tam sluneční pohoda.“
V takovém prostředí Alena vyrůstala. Její život je pozoruhodný také tím, že jako dcera Vladislava Vančury byla od dětství obklopena výraznými osobnostmi tehdejší kulturní avantgardy. Vydala se ve šlépějích svého otce a věnovala se divadelní, filmové i redaktorské práci. Nakonec se sama stala spisovatelkou.
Na základní školu chodila na Zbraslavi. Už během dalšího studia na Drtinově dívčím reálném gymnáziu ji bavila čeština a literatura, a proto se začala věnovat také divadlu. Válka jí však v posledním ročníku gymnázia obrátila život naruby.
Narodila se v roce 1923, a proto jí stejně jako jejím vrstevníkům hrozilo za války totální nasazení v německých továrnách. Na jaře roku 1942 se právě připravovala na maturitní písemné zkoušky a zároveň na premiéru v Nezávislém divadle, když si gestapo přišlo pro jejího otce Vladislava Vančuru. Po atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha byl Vančura ostentativně popraven. Aleně se zhroutil svět. Musela opustit nejen divadlo, ale i Prahu, aby zbytečně nepřitahovala pozornost úřadů. Odjela na statek u Dobrušky, kde až do konce roku pracovala jako zemědělská dělnice.
Když se vrátila na Zbraslav, pomohl jí otcův přítel Jindřich Plachta k návratu do Nezávislého divadla. Jeho známý, úředník na pracovním úřadě, jí vystavil pracovní knížku na divadelní pseudonym Zuzana Danielová. Později přijala angažmá v Kladenském městském divadle, kde účinkovala až do roku 1944, kdy byla zavřena všechna česká divadla.
Během květnového povstání, kdy kolem Zbraslavi probíhaly boje s ustupujícími německými jednotkami, pomáhala na obvazištích a spoluorganizovala provizorní nemocnici. Ta se v červnu proměnila v ozdravovnu pro vězně vracející se z koncentračních táborů.
Po válce se začalo blýskat na lepší časy. V červenci se na výzvu režiséra Jindřicha Honzla mohla vrátit k divadlu a nastoupila do jeho „Souboru mladých“. Záhy však zjistila, že u divadla nechce zůstat, a přemýšlela, čemu by se v budoucnu chtěla věnovat.
Uvítala proto pozvání otcova starého přítele, malíře Josefa Šímy, a odjela do Paříže, kde získala stipendium k ročnímu studiu na Vysoké filmové škole. Po návratu se ucházela o místo asistentky v Československém státním filmu. Právě zde se seznámila s režisérem Bořivojem Zemanem, autorem nesmrtelných pohádek Pyšná princezna, Byl jednou jeden král a Šíleně smutná princezna, a později se za něj provdala.
Koncem roku 1949 se však rozešli a Alena odešla také od filmu. Rozhodla se věnovat publicistice. Dostala nabídku na místo redaktorky v Rudém právu, brzy však přešla do obrázkového týdeníku Květy. Nejprve pracovala v rubrice Dopisy čtenářů, záhy ji však redakce vyslala jako samostatnou reportérku na reportážní cestu do Polska. Později se stala vedoucí oddělení, psala reportáže a redigovala stránku recenzí a fejetonů.
V roce 1950 se provdala za architekta Jindřicha Santara, který se výrazně uplatnil jako scénárista v oblasti výstavnictví. Alena následně přešla do literární redakce Československého rozhlasu, s nímž externě spolupracovala i v době, kdy se jí narodili dva synové a věnovala se mateřským povinnostem. Později pracovala jako redaktorka v nakladatelství Československý spisovatel a v nakladatelství Albatros.
Alena Santarová debutovala knihou reportáží Modrý zápisník a beletrizovanými medailony Deset z první řady. Od konce 50. let se věnovala převážně próze pro děti a mládež. Vydala pro ně průvodce Prahou Známá neznámá, detektivní příběh Od úterka do soboty, pohádku pro mladší děti Slon v domácnosti a dívčí magazín Třiatřicet splněných přání.
Její nejznámější knihou, která byla přeložena do několika jazyků, se stal prázdninový příběh Káťa, Katrin, Katynka. V roce 1961 za něj získala cenu za nejlepší dětskou knihu roku.
Měla ještě mnoho plánů. Začala připravovat dětský literární časopis, ale tento záměr už nemohla uskutečnit. Zemřela ve věku pouhých 44 let.
© Nezávislá zbraslav 2022
