Studentka medicíny z Malé Strany, Ludmila Tuhá, se zamilovala do svého spolužáka Vladislava Vančury. Krátce po promoci se vzali a po slavnostním obědě dopluli parníkem na Zbraslav, kde začali provozovat lékařskou praxi v pronajatých prostorách v ulici U lékárny.
Když se v roce 1929 přestěhovali do vily na úpatí Havlína, dnes v ulici Vladislava Vančury, ordinovala už jenom paní doktorka a pan doktor se plně věnoval literární činnosti. Ovšem pokud do ordinace přišel pacient se zlomeninou nebo vymknutím, sešel pan doktor ze své pracovny do přízemí a ujal se nápravy. Byl totiž mistrem těchto chirurgických zákroků a stále se o práci své ženy zajímal. Jak jen to šlo, doprovázel ji na cestách za pacienty. Mezi poli do Lipenců, lesem na Jíloviště, nebo podél řeky až do Vraného. Rádi se procházeli po navigaci a když si pořídili auto, červený kabriolet Tatra 75, zajeli si občas na oblíbenou vyhlídku do Davle.
Na žluté kánoi Vančurovi jezdívali na protější břeh k Šůrově plovárně, často i s přáteli – Ivanem Olbrachtem, Jaroslavem Seifertem a Jindřichem Plachtou. S ním se občas Vančura s Alenkou věnovali rybaření.
Po 30 letech praktické medicíny na Zbraslavi se Ludmila Vančurová se stala spoluzakladatelkou a ředitelkou Výzkumného ústavu zdravotnické osvěty. Její odborná práce byla oceněna Řádem práce a později také čestným titulem Zasloužilý lékař.
Do důchodu odešla v roce 1962, aby se věnovala svým dvěma vnukům a spolupráci s nakladatelstvími, literárními historiky, filmaři a zpracování literární i osobní pozůstalosti Vladislava Vančury. Zatímco lékařská praxe inspirovala jejího muže k napsání povídek s lékařskou tématikou, babičku Ludmilu Vančurovou k napsání několika krátkých pohádek pro své malé vnuky, které jim pak hrávala s oblíbenými maňásky.
V roce 1967 vydala knihu vzpomínek „26 krásných let“ o společném životě s lékařem, spisovatelem, dramatikem, divadelním kritikem, filmovým režisérem, publicistou a scénáristou, ale především manželem Vladislavem. Vypráví o Zbraslavi, o Vltavě, o lásce jejího manžela ke psům, knihám, malování, zahradničení a lidem. Ludmila Vančurová vzpomíná na tehdejší známé osobnosti, se kterými se s Vladislavem přátelili. Velmi silné přátelství ji pojilo i po smrti manžela s Jindřichem Plachtou, Jaroslavem Seifertem, Jaromírem Johnem, Ivanem Olbrachtem, a především Karlem Novým. Český rozhlas z knihy připravil pětidílnou četbu na pokračování.
„Bez našeho dědečka by Vladislav Vančura nic nenapsal“, zaznělo ve vzpomínkovém článku vnučky Antonín Štambacha „O Vančurovi, kolíčkách a plavčíku Šůrovi“, který také stojí za přečtení.
A na závěr si dovolím citovat ze dvou dopisů, které krásně dokládají, jak dojemně a s láskou Ludmila Vančurová vzpomínala na svého manžela. Bylo to bezpochyby výjimečné manželství.
Dne 27. června 1945, tedy bezprostředně po válce a po vzpomínkovém večeru věnovaném Vladislavu Vančurovi, napsala Jaromíru Johnovi: „Drahý pane Johne, děkuji Vám srdečně za to, že jste napsal na páteční večer o Vladislavovi. Zvláště Vám děkuji, že jste vzpomínal i na šťastné a veselé okamžiky; chvílemi jsem se cítila smutně šťastně v těch krásných časech.“
A když jí Jaroslav Seifert poslal svou knihu „Všecky krásy světa“, reagovala dopisem plným hlubokého citu: „Předrahý, milovaný pane Seiferte, odpusťte tak nezvyklé oslovení – píšu ve vzrušení nad Vaší knihou… musím Vám napsat, jak strhující je to vše – nádherná próza-báseň, jaká bohatost života, přátelství, lásky. Za kapitolu o Vladislavovi zvláště děkuji. Jsem šťastná z toho, jak jste ho měl – ne, že ho máte pořád rád. Však to byl člověk, Vy to víte. Ze srdce Vám děkuji… Vaše Lída Vančurová.“
© Nezávislá zbraslav 2022
